Příběh o diamantovém drakovi a vnitřní smečce

Tento příběh je otiskem mého posvátného bezčasí ze sobotního večera 27. června 2026.

Všechno začalo ve chvíli, kdy odložila veškerý tlak na výkon, snažení a kontrolu. Dívka dovolila svému tělu hluboce zapadnout do křesla a její duše se v naprosté lenosti a bezpečí vydala na pouť do její vnitřní krajiny.

Kráčela v doprovodu své věrné vnitřní smečky lvů, jaguárů a psů. Obklopovala je jenom louka s vysokou divokou travou rozmanitých druhů. Šli v jedné linii s většími rozestupy tak, aby každý měl svůj svobodný prostor.

Nalevo od dívky našlapoval veliký bílý lev. Vedle lva cupkalo malé lvíče a po jeho levici v rozestupu přesnou chůzí s lehkostí vyšlapovala lvice. Po pravici ženy šla trojice psů. Nejblíže k ní byla Bára, černá labradorská retrívřice. S odstupem vedle ní kráčel Leon, pes leonberger a jako třetí vedle něj šla Líla. Líla byla psice, jejíž původ mísil energii leonbergera se zlatou retrívřicí.

Psi pro ženu představují svatou trojici bezpodmínečné lásky. Po pravici Líly navazoval bílý jaguár a linii uzavíral jaguár černý.

Jednotlivé členy smečky propojuje světelná mřížka, soustava světlených tunelů vyzařujících svislými slupci od každého směrem ke středu země a v určité úrovni tyto sloupce splívají v jednu horizontální linii.

Vál lehký vánek, pohrával si s vysokou travou a lehce čechral hřívy, srst a vlasy všem. Šeptal tichým hlasem, všichni ho vnímali, všichni mu rozuměli. Tráva se otírala o tělo, hladila, šlehala do očí, povídala píseň země.

Dívka cítila silné volání vody, a tak společně došli až ke břehu překrásného, ledového a dokonale klidného jezera. Zatímco lvi zůstali bezpečně na břehu, jaguáři si jemně svlažili tlapky a napili se. Dívka se psy s naprostou důvěrou skočila do chladivé hlubiny. Ve chvíli, kdy plavala v této průzračné vodě vlnící se kolem jejího těla, v mysli jí problesklo tiché a jasné uvědomění

„Ano, teď jsem tady správně. Teď jsou tu se mnou i mé ryby“.

Její Rybí Luna splynula se svým přirozeným živlem.

V tom se klidná hladina jezera začala vlnit. Z nepředstavitelné hloubky se započal nořit obrovský, ten nejobrovitější, čistě bílý drak s magickým diamantovým světélkováním. Byl kouzelný a majestátní. Jeho krása byla nevyslovitelná. Celé jezero muselo být nekonečně hluboké, aby se v něm takto obří tvor mohl svobodně a volně pohybovat.

V tu chvíli dívka spatřila ten posvátný rozměr. Ona i celá její smečka byli jako úplně miniaturní, svítící bodíky v nekonečném vesmíru, a přesto byla zřetelná horizontální světelná linie, která se smečkou, dívkou a drakem byla v propojení.

Dívka ucítila silné nutkání se draka dotknout, ale pozice z vody nebyla stabilní. Ženy vnitřní Kozoroh okamžitě vytvořil bezpečné zázemí a v krajině se objevila vysoká, pevná skála. S lehkostí a pohodlím na ni dívka vystoupala, čímž získala rovnou a silnou pozici pro sblížení.

Drak stál přímo před ženou. Smečka zvířat tiše hlídala dole rozmístěna v kruhu kolem skály, žena stála nahoře, stabilní v plném komfortu.

Nadechla se a pomalu, s tou největší úctou, položila ruku na jeho diamantové tělo. V ten moment dívka vizualizovala a plně nacítila mocné, energetické světelné propojení, které skrze skálu a její tělo projelo hluboko do nitra Matky Země. Ukotvila tuto obří sílu do hmoty.

Dívka se zahleděla do drakových nádherných smaragdových očí, které zářily čistou láskou a pravdou, a v duchu se zeptala „Co mi chceš ukázat? Co mi chceš říct? Co mi chceš zobrazit?“. Drak neodpověděl slovy. Ukázal ženě obrovskou, nepopsatelnou krásu, jemnost a něhu.

Aby se s ním žena propojila na té nejhlubší úrovni, začala intuitivně tónovat, vydávat táhlé tóny. Jakmile z jejího hrdla vyšel posvátný zvuk, stalo se něco hluboce dojemného.

Tomuto obřímu, mocnému tvorovi ukápla z jeho smaragdového oka jedna velikánská, čistá slza. Dívka si představovala, jak ohromná ta slza musí být až dopadne na zem.

„Veliké požehnání pro zem“, řekla.

Ten obrovský kontrast dojal i ženu v křesle k slzám úlevy. Uviděla, že ten největší a nejmocnější drak je zároveň tím nejzranitelnějším tvorem. Ukázal ženě přesné zrcadlo její léčitelské cesty. Ukázal jí, že skutečná síla nemusí bojovat, křičet ani kontrolovat. Skutečná síla si může dovolit plakat, ukázat svou zranitelnost a být jemná jako dech.

V tu chvíli se vnitřní svět ženy navždy rozšířil o tohoto diamantového strážce, který odteď žije v jezeru v její vnitřní krajině a je připraven se s ní a její smečkou kdykoliv znovu setkat.

V krajině se jako symbol neustálého toku hojnosti a emocí objevil čistý vodopád.

Na úplný závěr tohoto posvátného putování žena pocítila potřebu upevnit pouto uvnitř své zvířecí rodiny, a tedy každou bytost postupně objala. Jaguáři na to lísání moc nebyli, ale později se též zapojili a navzájem se otřeli, sem tam si někdo pohrál.

V celém vnitřním světě ženy zavládl absolutní mír, jednota a harmonie.

Žena v křesle poprvé za její čtyřicetiletý život pocítila bezpečí v těle. Zaznělo bezpečí z každé buňky jejího těla. A žena si pomyslela

„Nějak to takhle přesně mělo být“.

S jemností & pravdivostí k sobě,

Zuzana Zuska Mlčkovská