Cesta k masérskému salónu Phoenix Touch. Cesta k sobě.

Kde začít? Od začátku by to bylo moc dlouhé. Od místa, kde jsem teď, by to bylo zase krátké. Tedy začnu někde ve tříčtvrtce s přeskokama.

Na opačné straně světa

Myšlenka na práci s lidmi, na práci se zdravím, mě začala provázet někdy v počátcích mých dalekých cest, v krásných sedmadvaceti letech, tou dobou na druhém konci světa u protinožců. Kupodivu jsem nikam ze zeměkoule neodpadla a gravitace mě poctivě přitahovala k zemskému jádru, ač jsem hlavou vzhůru byla.

V těchto končinách mě čím dál tím více přitahovaly myšlenky vedoucí ke studiu ajurvédy. Taky mě fascinovali buddhističtí mniši, obecně ti, kteří jsou jen se sebou a meditují. Vlastně jsem se dost chtěla schovat někde do jeskyně nebo na skálu a tam sedět dlouho a dlouho a být takzvaně „v zenu“. No nicméně by to byl z mé strany jistý únik před životem, ale o tom se rozepíšu možná v jiném vyprávění.

Zpátky k ajurvédě a světě flóry. Vždy mě udivovala příroda svou klidnou přirozeností, s jakou nám nabízí nesčetné množství rozmanitých rostlin, stromů, keřů, hub, a škálou tvarů, barev a vůní.

Každá rostlinka má svůj příběh a věřím, že většina z nich má ten svůj dar a význam, pro který tu s námi je, podobně jako my lidé. Tedy přírodní léčitelství, s využitím všeroztodivných druhů bylin, koření, olejů, mě učarovalo a ta cesta spolu s přesahem vidění i tak nějak „dál za horizont, dál za vědu, dál za popsané“ mě vábila.

Zkušenosti z cestování a pobytů v cizích zemích mi zpětně vnímám přiblížily nejen směr, kterým se v životě vydat, ale též mi umožnily nahlédnout hlouběji do sebe, abych postupně začala zpomalovat a měla možnost více se přibližovat právě sobě. Nedošla jsem konce, tedy cesta stále trvá. Tak nějak vnímám, že jsem více a více v souladu s tím, že vše bylo zařízeno úplně přesně tak, abych došla tam, kde jsem dnes. A to mě fascinuje.

Studia studovaná

Vystudovala jsem technickou školu, konkrétně ČVUT stavební v Praze. Tuto kapitolu zkrátím, aby mi čtenář náhodou nezačal odpadávat z důvodu nebezpečně a nekontrolovatelně rozvětvujícího se článku. Věru, se vší upřímností k sobě, z tohoto oboru „utíkám“ již pěknou řádku let. Na jednu stranu mě tento obor cítím řekněme uzemňuje, no pravdivěji řečeno mi přináší „lowe“/hmotu, čehož si nesmírně vážím. Na stranu druhou ve mně vzbuzuje hluboké pocity zmaru a omezování v mém uměleckém rozkvětu.

Určitě nechci házet špínu na techniku, ta je v mnohých ohledech skvělá. To omezení spíše pramení z mých voleb založených na zkušenostech z ranných let od dob mého fyzického bytí tady na zemi, na energiích, které jsem přebrala od linií mých předků a na spoustě dalších energií. A taky na tom, co jsem si sama zvolila, že tu budu prožívat. No, nebudu zabředávat hlouběji, jelikož těch pohledů na příčiny a souvislosti dění mého aktuálního prožívání bytí jsem schopna popsat velice mnoho.

Nicméně, když se vrátím zpátky nohama na zem, pro člověka jako jsem já, který v sobě postupně objevuje umělce, hudebního nalezence, průvodce, je obrovsky veliký oříšek nalézt rovnováhu v životě, kde je třeba vydělávat a tam, kde je třeba být v klidu a dopřát si mnoho, a ještě více času k tomu, aby mohlo nitro promlouvat. Je to fuška.

V zemi javorového listu

Pojďme se teleportem v čase a prostoru přenést do země malých a velkých jezer, do kanadského Vancouveru a jeho okolí.

Obrovsky nádherný kus země. Přístavní město, které mi učarovalo nejvíce, světe div se, svou divokostí. Denní běhy po Seawall kolem Stanley Park, kolem nádherných pláží s nahodile pohozenými mořem opracovanými torzy stromů. S výhledem na mořské zrcadlo, kde na vás sem tam vyčíhne lachtan, sem tam se vyřítí orel, který zkrátka loví, s ohromujícím blízkým horizontem, kde se strmě nad městem tyčí hory, horstvo s magickou linií. S linií, která vytyčuje rozhraní mezi „pohoda jazz, tady je bezpečně, tralaláááá, jen sem tam přijde malej černej medvěd prohrábnout popelnice“ a divočinou!

Divočina, to je to místo, ten pocit, který se do mě hluboce propsal. V této krásné zemi jsem nějakou dobu žila a mimo jiné dospěla k rozhodnutí, že se budu věnovat masážím. To bude cesta, jak se zpomalit a více se přehoupnout k tématům bližším mému srdci. V roce 2018 se vracím do domoviny, studuji a praktikuji techniky péče o tělo.

Nový směr

Po zdárném absolvatoriu základního rekvalifikačního kurzu jsem se účastnila mnohých studií týkajících se rozličných masérských technik. Současně jsem se rozhodla, že si rovnou otevřu salón, není na co čekat. Můj tvořivý duch mi vnuknul slovní spojení Phoenix Touch, neboli dotek Fénixe. Anglický název je důsledkem ovlivnění zahraničím, kdy mě samotnou komunikace ve zpěvné angličtině velice naplňovala.

Následovala myšlenka, která chtěla bájného Fénixe zhmotnit. A tvořivý duch mi připomenul, že přece jsem poznala umělkyni, která mi Fénixe na plátno přenese. A tak vznikl Fénix hmotný, ve formě obrazu, se všemi vlastnostmi do jeho ztvárnění vloženými.

Symbol Fénixe jsem více tou dobou nezkoumala, tak nějak ke mně sám přišel. Postupem času vnímám tu velikou propojenost s tématem mého nitra a tím je znovuzrození. Tedy jsme se, obrazně řečeno, našli a já se směju, jak to vše bylo pro mě nachystané.

Samotný Fénix masérský salón symbolicky zaštiťuje tématem obnovy, regenerace, vzestupů po předcházejících pádech, znovuzrození i jemného osvěžení, naděje. Symbolizuje naši sílu se zvednout, odlepit se ode dna, jít dál, ačkoli prožíváme jakkoli náročné životní zkoušky.

A tak, stručně řečeno, se ze mě stala masérka a světlo světa spatřil salón Phoenix Touch. Práce ve studiu mi dává smysl a svým laděním mi ponechává prostor pro zachytávání toho tichého a jemného uvnitř. To jemné uvnitř pak má možnost vdechnout život něčemu novému například ve formě „salónní“ písně Fénix.

Kdo dočetl až sem, vyhrává pomyslného bludišťáka. A kdo se mi první ozve EsEmEskou, s reakcí „Hej, dobrej článek 😊“, bude za svou upřímnou podporu oceněn masáží chodidel zdarma😊.

S jemností & pravdivostí k sobě,

Zuzana Zuska Mlčkovská