Jsme jedineční a neopakovatelní: Uvědomujeme si to?

Rozmanitost je dar, je to vzácnost. Není to něco, co by se mělo nechat postupně umřít a vymřít.

Společnost minulosti

Zajímalo by mě, zda v dobách minulých, v historii lidství existovala společnost, která si vážila jedinečnosti, uměla vnímat jedince jako bytost, jež tu na zemi má své neopakovatelné a nenahraditelné místo. Zajímalo by mě, zda tu existovala éra, kde nově vnesené vhledy byly vnímány jako výzva pro stimulaci vlastního nazírání na určitou okolnost, což by i mohlo přispět k možná úplně novému poznání. Vnímám tu tvořivou energii, jen když píši tyto řádky.

Vlastně si tu společnost v rámci minulosti úplně představit neumím. Co si představím je popravdě spíš děs a hrůza, absolutní popírání lidství v rámci mnohých dob otroctví spojených s kolonialismem. Ve veliké míře mnohá náboženství, která jedince dle mého mnohé odvedla a odvádí od sebe samých, podporovala trend stejnosti a sem tam honila ty naše holky čarodějnický. Doba minulá i nedávno minulá, celé 20. století to jsou jen samé boje a války. Vlastně nahlížet do historie, tedy dle poznatků, které máme, je hodně stresující.

Otázka je, co za tím stojí a stálo, že tu nechceme spolu spolupracovat, že mezi sebou nevidíme ty, kteří jsou stejně vzácní jako jsme my?

Dokonce jsme ochotní vztáhnout na druhé ruku, a to i když jsme je nikdy předtím neviděli a nikdy jsme si s nimi nepromluvili. Jsme ochotni věřit tomu, co jsme sami nikdy neviděli. Jsme ochotni dělat to, co se nám někde uvnitř příčí dělat, přesto to uděláme. Děláme to, co dělají druzí. Když to dělají druzí, tak já můžu taky, i když vím někde uvnitř, že to není správný.

Věříme tomu, co řekne kdejaká „autorita“. Jsme ochotní klevetit nad druhými, i když jsme se s nimi nikdy nebavili a neznáme jejich pohledy. Baví nás mluvit o druhých, o nás samotných tolik ne.

Nevyřčenosti vedoucí k potlačení součinnosti

Co za tím vším, co jsme schopni a ochotni dělat a nedělat, stojí? Je to jen strach?

Působení dnešní společnosti vnímám jako důsledek temných stínů minulosti, kdy se mlčelo. Kdy jedinec opustil právě tu svou autoritu, tu jedinou pravou. Říkejme tomu počátek nedohmatatelnosti, pak se to jen vezlo a vezlo, nabalovalo a nabalovalo. Za temnými stíny minulosti se skrývá něco velikého, to, co nechceme, aby spatřilo světlo světa. Obrovská BOLEST.

Bolest, která je propsaná do všech buněk našich těl. Bolest minulosti vzdálené, té blízké, bolest současnosti. Bolest z toho, že jsme opustili sami sebe. Opustili jsme sami sebe ve jménu někoho jiného, těch druhých. Opustili jsme svou jedinečnost. To vnímám jako bolest lidstva.

Dnešní doba je boží, miluju svět, kde žiju. Jak jdu svým životem, sama si uvědomuji, jak moc se propsala minulost do mého konání, do mého zdraví, a hlavně do popírání sebe sama. Dovoluji si postupně poodhalovat souvislosti mé vlastní minulosti a vnímám, jak moc jsem se opustila. To je největší bolest mého života.

Na druhou stranu jsem za toto zjištění nejvíc ráda. „Paradoxně“ mi toto zjištění přináší mou největší životní radost.

Mé přání je, abychom si dopřávali více zastavení, více klidu, být jen tak. Ne, není to lenost. Je to vzácnost. Je to to místo, kde se mohu přiblížit sobě.

„Vyspělá doba“ odvádí pozornost zevnitř ven

Kdo by to byl řekl, žijeme v takzvaně nejlepší době, máme technologie, máme všechno, máme to a tamto, a přesto jsou nejen mladí často „v prdeli“. Ale řekla bych to jinak, ti lidé nejsou v prdeli, ale naopak jim duše říká „Jsi naprosto v pořádku, to jen já tvoje dušička k tobě mluvím, aby ses zastavil a nahlédl hlouběji, podíval se na svůj život“.

Věc se má tak, že my se vztahujeme k tomu, co určuje společnost, systém. Je normální a standardní jít na základku, pak střední, pak vysokou. Vše je pro nás tak nějak „dané“, nějak se to vyvinulo v čase a „tak to zkrátka chodí“.

Je standardní být úspěšný, být veselý, mít spoustu kamarádů, nemít problémy, se vším si poradit. Je standardní, že je všechno v pohodě. Jo, mám se dobře, díky. Jak se máš ty? Daří se mi. Je standardní být „divnej“, když nechodíš mezi lidi, se kterýma tě to nebaví a zůstaneš třeba doma.

No a tyhle standardy vysvětlujte nějaké dušičce, která přišla, aby vnesla do tohoto světa úplně něco jiného, nového. Duše patrně nemá nastaven náš současný systém jako vlastní operační program. A to jsou pak ti „divní“, „pomalí“,„nepohodlní“, „neklidní“, „podivíni“. Často z nich můžeme mít obavu, protože přinášejí něco ze sfér mimo naši komfortní zónu, mimo zaběhnuté koleje, a tam se hromadí ty zvláštní pocity a odpor k tomu nahlédnout o něco dál.

Jízda ve vlastním vlaku po vlastních kolejích do vlastního neznáma

A to se vracíme zpátky k jedinečnosti. Tato doba svou nezřízenou rychlostí žene mnoho jedinců k tomu, aby naskočili na její stejnorychlovlak. Ale ne každý je pro toto tempo narozen. A ten, který není, ten musí nejprve rozpoznat, že to není jeho rychlost, jeho vlak. A až to rozpozná a k tomu zjistí, že on je v pořádku, jedinečný tak jak je, že jeho hodnotu neurčuje systém a okolí, pak najde klid a radost.

Mám pocit, že těchto jedinců je tolik, kteří by rádi ze stejnorychlovlaku vyskočili, a tedy i na ně myslím a přeji mnoho štěstí na cestě. Ne, není to prohra přiznat si pravdu, jak na tom doopravdy jsem, naopak.

Přeji si, ať každý jedinec miluje svůj životní příběh, svou jedinečnost, svou cestu. Protože, až tomu tak jednou bude, pak uvidí toho druhého, který je stejně jedinečný.

S jemností & pravdivostí k sobě,

Zuska

Pozn.: Věřím, že za každé doby se nalezli jedinci a skupiny, kteří žili a prožili v nitru vskutku autentický a naplněný život. To jen, aby nezapadlo vědomí toho, že minulost i současnost má paralelně i své světlé střípky. Mám pocit, že to v kontextu k článku má zaznít.  

Otázky jsou určené pro váš vnitřní dialog. Případného sdílení, se mnou formou emailu či přímo zde i s našimi čtenáři v komentářích níže, si velice vážím.